Já Filip

Já Filip

Jednoho únorového rána jsem opustil maminčinu dělohu a narodil jsem se na tento svět. Abych byl upřímný, vůbec se mi nechtělo. Cítil jsem se v bezpečí, také jsem tam nebyl sám. Moc se mi líbilo, když maminka chodila sem a tam, to mě i příjemně pohoupala.

Když jsem se poprvé nadechnul, byl jsem překvapený, kde jsem se to objevil, a pomalu jsem si zvykal na své vlastní tělíčko. No tedy, to je překvapení! Já jsem kocour! Vedle mě se hýbala další kočičí tělíčka. Znal jsem je už z maminčiny dělohy. Nejdříve se na svět prodrali moji dva mourovatí bráchové, potom já, a následně se narodila moje ségra. Ta byla nejmenší, takový malý oříšek. My dva jsme bílá dvojčata a podobáme se naší mamince. Ach. Ta je tak krásná a vznešená.

Dnes jsem poprvé viděl člověka. Byl jsem velmi překvapený, protože jsem si myslel, že v tomto světě, do kterého jsem se před pár dny narodil, jsou všichni jako já. Maminka mi všechno vysvětlila, a o tom člověku moc hezky mluvila, tak jsem věděl, že se ho nemusím bát. Hlas toho člověka je jemný a klidný, dává moji mamince jídlo a vidím, jak ji i něžně hladí.

Uběhlo pár týdnů a my se postupně naučili chodit a běhat. Piju od maminky tak moc, že se mi vždycky nafoukne bříško… Když já tak rád jím.

Dnes je nějaký zvláštní den a já nevím proč. Maminka mě často olizuje a taky mou sestru, dívá se na nás tak nějak jinak. A najednou jsem to ucítil. Vždyť já v jejich očích vidím loučení.

Po obědě k nám přichází nový člověk, jde pomalu a tiše šeptá. Jeho energie je moc příjemná. Dívám se mu do očí a mám pocit, že ho znám. Cítím bezpečí, když mě hladí, a dokonce je mi to moc příjemné.

Moje maminka mi říká, že ten člověk si mě a mojí sestřičku vezme domů, a stane se mou člověčí mámou po celý můj kočičí život. Je mi trochu smutno, ale moje malé srdíčko mi říká, že to tak je správně.

Naše kočičí maminka se dlouze podívá do očí té naší nové člověčí mámy a já cítím, jak v tom pohledu jsou slova, kterým ta člověčí máma rozumí, na která nikdy nezapomene, a bude se podle nich řídit, když s námi teď bude žít.

V tuto chvíli jsem pochopil, jak silný je pohled do očí. Je totiž pohledem našich duší. Slova ztrácejí svůj význam a stávají se nedůležitá. To my zvířata dobře víme, jen lidi ne. Oni jen pořád mluví, říkají zbytečnosti, a tak si ani nestihnou říct, co by měli.

Lidi vůbec dělají plno zbytečných a složitých věcí. A potom nemůžou vidět, jak je ten život jednoduchý a krásný.